na Blog.cz

Pak by tam váš pískomil také měl mít nějáké věci na hraDo klece se nejčastěji dávají piliny, nebo granule, které nahrazují pyliny... Do klece můžete dát domeček, nebo jakoukoli jinou schovku. Klec může být patrová, ale i normální a mezery mezi šprušlemi nesmí přesahovat 1,5cm. Můžete pískomilovi do klece dát i ruličky od toaletního papíru, váš pískomil je poté bude kousat a trochu si tím obrušuje zuby. ní, jako například, když se koupe v písku(bílý písek pro činčily), tak by tam měl mít nějáký pěkný oblázek, aby si s ním mohl hrát. Klec nikdy nenechávejte otevřenou, protože pískomil je od přírody velice zvědavé zvířátko a utekl by. Z vlastní zkušenosti vím, že kdž pískomil uteče vícekrát, tak si oblíbí jedno určité místo, nebo přednět ve vašem pokoji a tam, nebo někde poblíž se bude ukrývat, poud nenecháte otevřené dveře, do ostatních pokojů, nebo nebudete mít jiné zvíře, hlavně ne psa, nebo kočku, tak máte možnost, že svého pískomila najdete živého a zdravého. Taky nedávejte pískomilovi do klece kolečko na běhaní, mohl by se jim do něj zamotat ocásek a pískomil by si mohl ošklivě ublížit. Nedávejte do klece jakékoli umělé, nebo plastové předněty, pískomil se jimi může udusit a nebo se mu může stát něco jiného, pokud je sežere. Vyvarujte se zbytečných a nadbalých chyb.

Pískomily můžete koupit ve mnoha obchodech se zvířaty, chovatelských stanicích, nebo od známých, když mají mladé. Ptáte se, jak staří by pískomilové měli být?

-Nejlépe, když jim není ani 12 týdnů, pískomilové si pak lépe zvykají. Pokud chcete více, než jednoho pískomila vybírejte si z každý z jiného vrhu a dejte je k sobě, dokud nedosáhnou věku osmi týdnů. Vybírejte také podle toho, jakého jsou pohlaví. Dále vás může trápit otázka, zda li jsou Pískomilové zdraví. To poznáte takhle:

-Jejich tělíčko by mělo být zaoblené a hladné, v žádném případě vyhublé.

-Kožíšek by měl být čistý a neměl by mít žádná holá ani lysá místa.

-Oči by měly být jasé a čisté, a čumáčk by neměli mít obolavělý a nemělo by jim z něj téct.

-Neměly by ani být špinavý u kořene ocasu, tak poznáte, že má Pískomil průjem. Zeptejte se také jakou potravu Pískomilové dostávali, aby jste mohli postupně přejít na potravu, kterou Pískomilům chcete podávat vy, je li odlišná.

Až si Pískomily budete chcít odvézt domů, v obchodě by je vám měli dát do lepenkové krabičky s otvory pro vzduch, ne vždy je to možné. Pokud máte vlastní přepravku, dejte pískomily do přepravky. Jetliže cesta domů bude trvat déle, např. déle než hodinu, dejte Pískomily do malé plastové krabice která má otvory pro vzduch.

Když si chcete kopit Pískomila/y, měli by jste se nejdříve rozhdnout, kolik jich budete chtít a jakého by měli být pohlaví.

Když kopuíte Pískomila jen jednoho, bude se cítit osamělý, pokud si s ním všakbudete často hrát, váš pískomil se osamělý cítit nabude. Měli by jste jej často brát mimo klec/akvárium a věnovat mu dostatek času.

Jestliže koupíte samečka a samičku, budou spolu šťastně žít, dáte li je dohromady dříve, než dostáhnou věku osmi týdnů. Je samozřejmě, že se budou pářit. Chov pískomilů je snadný, problém je ale v tom, že pískomil může rodut 6x ročně a v jednom vrhu až 6 mláďat, můžete mít potom problém sehnat pro všechny domov.

Rozhodnete-li se pro tohle řešení, je to nejideálnější řešení když nechcete aby váš pískomil nebyl sám a nechcete mladé. Můžete si samičky koupit i 3, pokud máte klec/akvárium větší než 65x30cm. Musejí ale pocházet ze stejného vrhu, nebo je musíte dát k sobě dřív, nej je jim 8 týdnů.

Kupujete li dva samce, je zde podmíka, že musejí být ze stejného vrhu, dva samci z jiných vrhů se nesnesou. Je zde i riziko, že i když jsou ze stejného vrhu, tak se nmusejí snést. Rvačky jsou mezi pískomily vzácné, ale když se perou, je to většinou o útemí, nebo se perou dva navzájem si cizí jedinci. Těmto střetům zabránite pořídíte-li velký příbytek, nebo když nebudete dávat dohromady dva dospělé jadince. Mladí pískomilové spolu bojují při hře, ale to vám nemusí dělat starosti.

Kupujete li dva samce, je zde podmíka, že musejí být ze stejného vrhu, dva samci z jiných vrhů se nesnesou. Je zde i riziko, že i když jsou ze stejného vrhu, tak se nmusejí snést. Rvačky jsou mezi pískomily vzácné, ale když se perou, je to většinou o útemí, nebo se perou dva navzájem si cizí jedinci. Těmto střetům zabránite pořídíte-li velký příbytek, nebo když nebudete dávat dohromady dva dospělé jadince. Mladí pískomilové spolu bojují při hře, ale to vám nemusí dělat starosti.

Je tady Chatová stránka pro všechny uživatele...

Přihlašte se se s vím mazlíčkem: Zde

Máte nějaké mazlíčky? Ať je to cokoliv, klisně i nějaký pavouk či had.

Přihlašte vašeho mazlíka do téhle stránky.

Je to velmi jednoduché.

Napíšete pouze na email: chovatel-zvirat@email.cz

*Vaše jméno či uživatelské jméno:

*Jméno Vašeho mazlíčka:

*Věk Vašeho mazlíčka:

Popis Mazlíka:

A pošlete pokud máte fotky, udělám vám tady profil. Vždy když budete chtít poupravit svůj profil, napište celý profil poupravený. Jestli chcete přidat fotky. Pošletete ho na uvedený email. Do dvou dnů se přidají.

Vidíte? Je to jednoduché, těším se na Vaše mazlíky..

latinský název: Meriones unguiculatus
třída: savci
řád: hlodavci
čeleď: myšovití

Dobromyslný společník veselé povahy.

Jak název napovídá, Bernští salašničtí psi zahájili svou skutečně vítěznou cestu světem ze švýcarského Bernu. Tam byl alespoň prvně stanoven jejich standard a uznáno jejich současné jméno, bylo to v roce 1907. Nicméně pravá historie Bernského salašnického psa započala samozřejmě mnohem dříve. Tito poměrně velcí psi byli původně odvozeni od římských molossů a v horských oblastech Švýcarska se brzy stali nepostradatelnými pomocníky pastevců.

Při popisu povahy Bernského salašnického psa je možné použít samé superlativy. Tento pes je totiž vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah "starší sestry" a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes.

Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Standardní vlastnosti srsti - Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Základní barva srsti těchto psů je černá s tříslovými znaky v barvě rezavě hnědé a čistě bílé, přičemž bílá nesmí být převládající.

Kohoutková výška je u psů nejméně 66 cm, u fen nejméně 58 cm. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má Bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou - oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné. Značnou část typické krásy Bernského salašnického psa představuje jeho srst ve spojení s mohutným tělem a nepředpokládanou živostí takto velkého psa.

Do základní péče o Bernského salašnického psa určitě spadá péče o jeho středně dlouhou srst. Je třeba ji pravidelně jednou týdně rozčesat a vykartáčovat - především tam, kde má srst snahu žmolkovatět. Bernský salašnický pes patří mezi plemena náročnější na dobrou krmi v období růstu, kdy je zároveň nutné mírně tlumit touhu těchto psů po nikdy nekončícím dovádění - štěňata potřebují velmi mnoho síly k vytvoření statných kostí a silných svalů. Bernský salašnický pes také potřebuje dobrou výchovu a základní výcvik.

Přestože péče o srst Bernského salašnického psa nepatří mezi nejnáročnější, je třeba se jí skutečně pravidelně věnovat, někdy je navíc nutné vystříhávat psům nadbytečné chloupky vyrůstající mezi polštářky prstů na nohou tak, aby nebránily ve volném a pohodlném pohybu. Tito psi nejsou přemrštěně nároční ani na množství pohybu, ale bez možnosti volně se proběhnout, vyběhat se a zaskotačit si ve volné přírodě nebudou šťastní. Potřebují proto prostor - nehodí se tedy do městského bytu, navíc díky své silné a huňaté srsti dávají přednost celoročnímu pobytu venku. Jsou to ale vrcholně společenští psi, kteří potřebují trávit se svým pánem a jeho rodinou mnoho času, proto se nehodí pro celodenní pobyt v kotci. Bez pravidelného kontaktu s člověkem, se z veselého Bernského salašnického psa stane smutný a zoufalý pes.

Jack Russell teriér byl vyšlechtěn reverendem Johnem Russellem v 19. století v Anglii, kde chyběl malý obratný pes pro práci pod zemí na plašení kořisti v doupatech. Vyšlechtěny byly dvě varianty, jejich rozdíl byl pouze ve výšce a proporcích. Vyšší varianta plemene je dnes známá jako Person Russell teriér, nižší variantu psa dnes známe pod názvem Jack Russell teriér. Dodnes je pes využíván i jako krysař, ale převážně jako milý společník.

Jack Russell je odvážný a nebojácný pes, je velmi bystrý a inteligentní, živý, přátelský a sebevědomý.

Kohoutková výška Jack Russela se pohybuje mezi 25 až 30 cm (platí, že na 5 cm kohoutkové výšky, má být hmotnost 1 kg).

Čenich je poměrně velký a černý. Jack Russell Teriér má velmi silné a široké zuby v nůžkovém skusu. Oči tvaru mandle jsou malé, tmavé a jiskrné s bystrým výrazem, nesmí vystupovat. Oční víčka jsou těsně přilehlá, okraje černě pigmentované. Uši jsou zavěšené a velmi pohyblivé. Hlavu nosí tento teriér velmi elegantně.

Hrudník je více hluboký než široký, žebra dobře klenutá, směrem k zádi se zplošťují. Vrchol hrudní kosti přesahuje ramenní kloub. Tlapy jsou kulaté a pevné, polštářky tvrdé, klenuté. Ocas visí v klidu, volně, při pohybu je vztyčený, pokud je ocas kupírovaný, měl by být při vztyčení v úrovni uší.

Srst Jack Russell teriéra může být jak hladká, tak drsná. U obou variant musí být tuhá, uzavřená a hustá. Srst je velmi odolná proti nepřízni počasí. Zbarvení je celobílé, nebo s černými, tříslovými až hnědými, citronovými nebo trikolorními znaky. Bílá barva musí vždy převládat. Barevné odznaky by měly být omezeny na hlavu a kořen ocasu.

Podle standardu mezinárodní kynologické federace (FCI), patří Jack Russell Teriér do skupiny III. - Teriéři, sekce 2 - Malí teriéři. Oficiální zkratka v České republice je JRT. Číslo standardu je 345 (Velká Británie).

Srst Jack Russell teriéra nevyžaduje přílišnou péči, psa stačí občas vykartáčovat. Drápy se udržují krátké.

Více v celém článku..